O cohousingu slyšíme v poslední době čím dál častěji, ale víme opravdu, o čem se mluví? Následující řádky mnohé ozřejmí.
„Co je cohousing: Sdílení bydlení, blízké sousedské bydlení /spolubydlení. Typ komunitního bydlení. V Česku sdílené bydlení preferují spíše alternativci. Nejznámější je lokalita 9 Pramenů na severní Moravě, kde lidé sdílejí zatím zahradnické domky, nářadí a cesty. Cohousing je ve světě jednou z nejoblíbenějších možností neformální péče o seniory, v České republice však zatím neexistuje,“ říká Zdeňka Dohnalová, z katedry sociální politiky a sociální práce Masarykovy univerzity v Brně.
Senior cohousing je druhem komunitního bydlení, který se liší od klasických domovů důchodců mírou soukromí. Každá domácnost (většinou tvořená jednotlivcem či párem) má k dispozici plně zařízenou bytovou jednotku (kuchyně, koupelny a toalety). Každý podle potřeb využívá společně sdílené prostory. V zahraničí je v oblibě společná kuchyně a jídelna, společné vaření a společné stolování.
České projekty počítají zase se skupinovou domácností, každá má pro sebe jeden pokoj a ostatní prostory bytu sdílí s dalšími obyvateli domácnosti.
Rozdílů mezi senior co-housingem, sdíleným bydlením a domovy s pečovatelskou službou je mnoho a tvoří v praxi zásadní rozlišení: DOMOV x ÚSTAV.
Aktivní senior
Senior cohousing je projekt aktivního stárnutí v komunitě.
Koncept stárnutí v komunitě nabízí alternativu k stárnutí v klasických institucích a stejně tak i k stárnutí doma.
Hlavním rysem Senior cohousingu je vlastní iniciativa seniorů, jejich vzájemná podpora a pomoc. Obyvatelé pokračují ve svém dosavadním životě v přirozeném sociálním prostředí.
Mají zde dostatek sociálních kontaktů, pocit bezpečí a pomoc v případě potřeby: vše promyslel sociolog a architekt ještě před výstavbou objektu.
Neznamená to, že je Senior cohousing určen pouze pro neobvykle aktivní či výjimečně zdravé seniory. Naopak i ti, kterým se v důsledku stárnutí mění schopnosti (pohybové, psychické), zde najdou přiměřené bezbariérové a přátelské prostředí a také přátele.
Švédové – průkopníci
Mezilidské vztahy lidé více prožívají než v běžných panelácích.
Základní pravidlo: Provoz řídí sami obyvatelé společného domu bez hierarchie. Nesdílí společnou ekonomiku, ale sdílí některé společenské místnosti (televize, sauna, zahrada, jídelna, tělocvična…) a vzájemně si pomáhají. Na návštěvu k zdejším obyvatelům jezdí příslušníci rodiny, kteří s obyvateli mohou sdílet některé prostory, ale také společenské aktivity, zájmy, nebo volí soukromí.
Zdeňka Dohnalová navštívila mnohé evropské cohousy. „Jejich společným znakem je to, že vznikaly postupně. Tak, že obyvatelé velkých domů na sídlištích nebo v činžácích chtěli společné místnosti pro setkávání. Takové domy jsem viděla hlavně v Dánsku a Švédsku.“
Cohousing 40+ pro druhou půlku života
Jedná se (stejně jako u Senior cohousingu) o věkově zúženou variantu vícegeneračního cohousingu.
Ve Švédsku se lidé stěhují do cohousingové komunity „pro seniory“ už od 40 let. Odtud pochází název „bydlení pro druhou půlku života“. Cohousing 40+ často zajímá tzv. singles, osoby, které žijí samy, bez dětí.
Počet jednočlenných domácností se celosvětově stále zvyšuje, a to nejen ve vyšších věkových kategoriích. Život v cohousingu pak do určité míry nahrazuje chybějící rodinné zázemí.
Něco singl, něco společné
Čtyřicátníci mají ještě dostatek pružnosti k přijímání životních změn. V dané komunitě zakotví a přijímají její životní styl. Rádi stárnou společně a většinou nemusí mít strach, kdo se o ně později postará. Najdeme zde např. osiřelé rodiče, kteří těžce nesou syndrom opuštěného hnízda. Každá domácnost má k dispozici plně zařízenou a zcela soběstačnou soukromou bytovou jednotku, stejně jako v „běžném“ bydlení. Užitková plocha bytu je ovšem výrazně rozšířena o společné prostory (interiéry i exteriéry), které sdílí stejnou měrou všichni obyvatelé komunity.
Zdeňka Dohnalová dává jako dobrý příklad Wichernhaus ve Stuttgartu. Jde o sociální bydlení, které mělo pomoci lidem bez domova. Pro zájmy pečujících byl zase zřízen Grondmannhaus, který se specializuje na lidi s demencí. S nimi zde žijí další členové rodiny, k dispozici jsou pečovatelské služby v dosahu.
„V domě jsou nasimulovány například ulice, kavárny, park, společenské prostory, soukromé byty. Lidé se zde volně pohybují, v dosahu jsou hospicové služby. Na pomoc v případě potřeby může přispěchat i kdokoliv z komunity,“ popisuje způsob života ve společném bydlení Zdeňka Dohnalová.
Projektanti kladou důraz na životní pohodlí pro obyvatele tak, aby se předešlo různým nebezpečím, která na nemocné Alzheimerovou chorobou mohou číhat jak doma, tak na ulici.
Seniorská revolta
Za zmínku stojí také „sqouterské co-housy“ z bývalého východního Berlína. Podnět k jejich založení dali místní penzisté, kteří si ze socialistického státu přinesli přátelský postoj ke společnému majetku, společenským aktivitám a způsobu života. Mohou vyprávět příběh, který většinu seniorů v Německu nepotká: skupinka důchodců si zvykla chodit do společenského centra volného času ve čtvrti Pankow na přednášky, hráli šachy nebo zpívali ve sboru. Před pěti lety však místní radnice vyhlásila, že toto centrum zruší a nahradí novostavbou. Berlínští starci si nechali poradit od svých dětí a inspirovali se stylem mladých squaterů: dům obsadili a střídavě tu strávili na „stráži“ sto jedenáct dní. Místní radnice pak ze svého záměru ustoupila a přání důchodcům splnila. Ti dodnes na svou revoltu rádi vzpomínají a společenské prostory blízko jsvého bydliště stále používají. Jejich příklad se stal vzorem pro budování dalších podobných aktivit.
První důchodci, kteří se v cohousech v Berlíně usadili, si svůj dům sami navrhli: chtěli společné prostory, kde by se mohli potkávat se sousedy. Výsledkem jsou netypicky uspořádané bezbariérové domy, kde si zájemce může koupit základní bytovou jednotku sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a koupelny. K tomu si případně pronajme další místnost, napojenou na bytovou jednotku. Dále používají společenské místnosti, z nichž je prý nejcennější společná kutilská dílna, kde si každý může vyrobit nebo přizpůsobit zařízení do svého soukromí. Zde se budoucí sousedé setkávají a vypomáhají si.
Devět pramenů v Čechách
V České republice dosud neexistuje žádný zcela dokončený projekt „klasického“ cohousingu, jaký známe ze zahraničí, ani jako řešení penzijního bydlení. Nejblíže se k dokončení blíží cohousing 9 Pramenů na Starém Jičíně na Severní Moravě. Jde o první rodinný dům, kde lidé sdílejí cesty, zahradu a zahradní domek s nářadím.
V Praze je zatím ve stádiu budování projekt Kde domov můj v paneláku na okraji Prahy. V Česku zatím cohousing přitahuje spíše alternativně založené osoby.
Zdroj: Diakonie ČCE
