Umístění kamerového systému v bytových domech ve světle aktuálního stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů

Stanovisko Úřadu nepřináší převratné změny, jeho důležitost autorka spatřuje v sumarizaci a detailním popisu pravidel pro provozování kamerového systému v bytovém domě včetně povinností stanovených zákonem správcům a zpracovatelům, tj. dalším osobám, které na základě jejich pověření zpracovávají osobní údaje.

Na desítky obdržených dotazů předplatitelů týkajících se instalace a provozování kamerového systému v případě bytových domů jsem vždy odpovídala s ohledem na aktuální stav legislativy (především zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon”) a rovněž obecnou výkladovou praxi Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad”) týkající se této problematiky (stanovisko Úřadu č. 1/2006, Provozování kamerového systému z hlediska zákona o ochraně osobních údajů a stanovisko č. 1/2008, Umístění kamerových systémů v bytovém domě). Aplikační praxe Úřadu se neustále vyvíjí (i s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu) a téma je třeba po roce opět otevřít. Úřad letošní rok zahájil uveřejněním nového stanoviska k umístění kamerových systémů v bytových domech (a to jako stanovisko č. 1/2016, dále jen „Stanovisko”).

Úřad v prvé řadě ve Stanovisku zdůrazňuje nutnost provozovatele kamerového systému stanovit legitimní účel zpracování osobních údajů, tedy dostatečně zdůvodnit potřebu a užitečnost kamerového systému. Jako jeden ze základních právních důvodů pro pořizování kamerového záznamu v bytovém domě uvádí Úřad ochranu práv a právem chráněných zájmů správce a dotčených osob. Jak již bylo mnohokráte v této souvislosti uvedeno, je totiž třeba mít na paměti, že provozování kamerového systému v bytovém domě vždy vede ve svém důsledku k zásahům do práva na soukromí, které je ústavně zaručeným základním právem jednotlivce. Úřad proto ve Stanovisku opět zdůrazňuje, že takový zásah do základního práva musí být přiměřený, tedy před instalací kamerového sytému by mělo být zvažováno, zda-li je takový prostředek ochrany k dosažení cíle způsobilý a potřebný, přičemž by měl být dále kombinován s dalšími prostředky (např. zamykání dveří, instalace mříží apod.). V této souvislosti Úřad doporučuje přihlédnout k povaze prostor, které mají být sledovány, a to zejména k tomu, zda tyto prostory jsou obvykle průchozí nebo pouze příležitostně navštěvovány, anebo zda slouží jako bezprostřední přístup k bytům, v nichž obyvatelé domu mají nárok na nejvyšší míru soukromí. Prostory jako sklepy a půdy a vchody do nich, garáže, kočárkárny, kolárny, prostory dopisních schránek či vnější plášť budovy (a jeho bezprostřední okolí), vstupní dveře do domu, vstupní chodby k výtahům a schodištím a výtahy a schodiště mohou být dle Úřadu sledovány, aniž by bylo přílišně zasahováno do soukromí osob, resp. dle Úřadu sledování výše uvedených prostor většinou zasahuje do soukromí v přiměřené míře a z hlediska zásad účelného a přiměřeného zpracování údajů nevyvolává zásadní problémy. Jak Úřad dále připomíná, nastavení úhlu záběru kamery musí být učiněno tak, aby nebyla snímána jiná místa, v nichž by sledováním bylo více zasaženo soukromí obyvatel nebo návštěvníků domu. Pokud by přece jen bylo zvažováno kamerové sledování vchodových dveří do bytu, Úřad ve Stanovisku uvádí, že tak lze uskutečnit jen ve výjimečných a odůvodněných případech a vždy se souhlasem obyvatel dotčených bytů.

Co se týče povinností vyplývajících správci ze zákona, správcem je přitom ve smyslu zákona míněn ten, kdo zpracování osobních údajů (ve formě kamerového záznamu) provádí, Stanovisko evokuje v prvé řadě nutnost zajištění souhlasu s provozováním kamerového systému jako právního titulu pro zpracování osobních údajů. Úřad na tomto místě připomíná, že takový souhlas lze následně kdykoli odvolat. Správce přitom potřebuje souhlas od všech obyvatel domu dotčených sledováním, přičemž dle Stanoviska usnesení společenství vlastníků jednotek či družstva k realizaci kamerového projektu není kvalifikovaným souhlasem dotčených osob ve smyslu zákona (jedná se však o faktor zdůvodňující potřebnost kamerového systému).

Správce má dle zákona další řadu povinností, Stanovisko zvláště zmiňuje dodržení doby uchovávání záznamů. Ta dle Stanoviska musí být stanovena tak, že nepřesáhne dobu potřebnou k tomu, aby incident zaznamenaný kamerou bylo možno dále prošetřit a zajistit další nezbytné informace potřebné například k předání záznamu příslušným orgánům či pojišťovně. Úřad z hlediska své aplikační praxe považuje za obvyklou dobu 7 dnů, v případě příležitostně navštěvovaných prostor (půdy, sklepy apod.) až 14 dnů. Správce přitom dle Stanoviska může dobu v odůvodněných případech prodloužit. Další povinností správce je informační povinnost u obyvatel domu, tu lze splnit prostřednictvím schůze shromáždění společenství vlastníků jednotek a následným vyvěšením nebo rozesláním informace o zpracování všem obyvatelům domu, a to ještě před zahájením zpracování. Obyvatelé domu přitom musí být informováni o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou jejich osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být zpřístupněny. Správce musí obyvatele rovněž informovat o jejich právu přístupu k osobním údajům, právu na opravu osobních údajů, jakož i o dalších právech stanovených v ust. § 21 zákona. Informační povinnost, jak Úřad zdůrazňuje, platí i v případě nových obyvatel domu, kteří se do něj přistěhují až po instalaci a spuštění kamerového systému. Co se týče dalších osob, které do domu příležitostně vstupují, u nich musí být informační povinnost splněna rovněž, a to alespoň prostřednictvím informačních tabulek u všech vstupů do sledovaných prostor (i výtahu). Tato tabulka by měla vedle upozornění obsahovat také informaci o správci (provozovateli kamerového systému), resp. kontaktní osobě nebo sdělení, kde bude subjektu údajů poskytnuta informace o zpracování osobních údajů v rozsahu stanoveném zákonem.

Další povinností správce zmíněnou ve Stanovisku je oznámení Úřadu (před zahájením provozu kamerového systému) o zamýšleném zpracování osobních údajů. Konečně poslední ve Stanovisku uvedenou povinností je povinnost zabezpečení osobních údajů. Správce i zpracovatelé jsou totiž povinni přijmout a dokumentovat řadu bezpečnostních opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, jejich změně, zničení, ztrátě, neoprávněným přenosům, zneužití apod. Měla by být především zabezpečena přenosová soustava a záznamové zařízení a nastavena vnitřní zabezpečení (heslo pro přístup do záznamu či jeho šifrování), dále by měl být dle Stanoviska určen úzký okruh lidí, kteří mají k zařízení přístup, a měly by být vymezeny případy, kdy tyto osoby mohou k zařízení přistupovat (zejména jen případy podezření z konkrétní trestné činnosti či přestupku a škody na majetku). Dále by měly být vymezeny kompetence a postup, jakým se záznamem mohou tyto osoby nakládat včetně způsobu a dokumentování předání části záznamu dalším osobám. Úřad závěrem ve Stanovisku připomíná, že všechny přístupy k záznamům a operace s kamerovými záznamy musí být evidovány z důvodu dohledatelnosti data, osoby a důvodu nahlížení, přičemž jakýkoli svévolný přístup ke kamerovému systému a jeho záznamům včetně manipulace s nimi mimo bezpečnostní režim, bez důvodu prověření konkrétního incidentu, je deliktem dle zákona, za který hrozí až pětimilionová pokuta.

Zdroj: Verlag Dashöfer